Co mně život naučil a dal

Tak jednu kapitolu svého povídání bych chtěl uzavřít vzpomínkou na to ,jak bylo v Praze v době od 1950 do 1952 než jsme museli pryč .Rád bych jen přiblížil to co mně již rozum bral a na co si dokáži vzpomenout .Ano, jsem staromilec, ale trochu jinak .Mám rád skanzeny ,historická centra měst ,kde je něco vidět ,stará auta a motorky a ostatně všechno co dýchá historií .Netvrdím ,že bych v té době chtěl žít ,ale přece jen si už ledacos pamatuji a o tom bych chtěl napsat pár slov .To že jsme chodili kupovat mléko s konvičkou ,do které nám mlékařka nalila mléko z konve ,kterou ještě nedováželi velkokapacitní mlékárny, a to mléko, když se nechalo odstát ,tak se na vrchu usadila smetana ,že máslo se krájelo a vážilo a nebyly to kostky ,ale velké bloky ,že máslo bylo jednička na konzumaci a dvojka na pečení a že po válce byly potravinové lístky ,to asi pamatuje hodně lidí .Že jsme se narodili všichni starší 25 let ještě jako Čechoslováci a v rádiu a později v televizi bylo vysílání v obou jazycích a že když chtěl člověk dobrou knihu ,tak se kupovala ve slovenštině ,to také není nic nového .Ale to co bylo pro kluky hodně přitažlivé ,to bylo to ,že po Praze jezdili pošťáci ještě s koňma a měli modré pošťácké vozy ,které měly vzadu stupátka a držátka ,na která se krásně naskakovalo a kousek se človíček svezl .Ti kdo nestačili včas naskočit ,pokřikovali na pošťáka „za vozem „no a když pošťák neměl náladu ,tak sekl dozadu bičem a často se trefil .Další kdo jezdili s koňma ,byli ledaři .Ti zaváželi led do hospod na chlazení piva .Ten led byl nařezaný na takové hranoly a do hospody se nosil v putnách .Loudili jsme v létě kousek ledu a většinou jsme ho dostali .Ten led se vozil na nízkých dlouhých vozech a na stejných se vozilo do hospod i pivo v dřevěných sudech .Většinou u průchodů ,kde byli drobní řemeslníci ,stály káry .Já nevím ,jak ji přesné popsat ,ale byla to dvě dost velká loukoťová kola a na nich byla dřevěná plochá plošina a držadla .Bylo to neuvěřitelné ,ale byla vyvážená a krásně se na ní houpalo .Než nás chytil majitel a dostali jsme pár pohlavků .Vltava bývala v té době ještě zamrzlá a tak se jezdilo na šlajfkách ,to byly brusle na kličku .Starší je určitě pamatují a pro mladé – ty se daly přidělat na normální boty tím ,že se nastavila velikost tou kličkou, nasadily se na boty a kličkou se utáhly .Jezdilo se na nich bezvadně ,mohli jsme se odrážet o ty šrouby .No a pak jedna kouzelná postava staré Prahy byl lampář ,ten už byl jen na Malé straně .Jak jsem říkal otec se tam narodil a byla tam rodina ,kam jsme chodili na návštěvu a na podzim, když se brzy stmívalo ,tak chodil lampář rozsvěcet plynové lampy .To byla krása .Měl dlouhou tyč ,tu zavěsil nahoře do lampy ,otevřel přívod a zapálil .To, co v těch lampách vytvářelo to světlo ,byly takové ,punčošky se tomu říkalo ,to byl takový sítěný kalíšek a ten se vlastně rozžhavil a svítil a někdy jsme viděli lampáře ,jak je mění .No vidíte, starý chlap vzpomíná na dětství ,ale já zase těch pěkných vzpomínek moc neměl .Ale co jsem měl ,to byl vždycky domov a bezvadnou mámu a i když bylo nejhůř ,tak jsem měl co jíst a do čeho se obléct .Dneska vím ,jak moc to bylo důležité i když jsem to tenkrát moc nechápal .

Tak tím bych opravdu ukončil jednu etapu povídání a uvidím jak moc Vás budu nudit a podle toho budu pokračovat skokem do roku 1980 .