O tom jak jsem si vysloužil lekci úcty a pokory .

Tak ten první rok učení uběhl jako voda .Bylo mně 15 let ,dostal jsem občanský průkaz ,udělal jsem si zkoušky na malé motocykly ,“naučil jsem se od pánů vrchních kouřit“ ,oni z toho měli legraci a mně to zůstalo .V práci jsem byl oblíbený ,asi proto ,že jsem tam byl sám a navíc jsem dělal všechno o co si kdo řekl .Měl jsem stále ještě na starosti madam Xenos ,dostal jsem výplatu učně druhého ročníku 70.- Kč a mopeda .Už mně také tak nevadilo, když jsem musel na plac a tak jsem třeba běhal tři dny po place a dva dny v kuchyni a dva dny ve škole .První rok školy byl s vyznamenáním a já jsem ke své škodě nějak moc vyrostl .Ne fyzicky ,ale v mé hlavince se rodila myšlenka ,že jsem naprosto nepostradatelný .No a k dovršení všeho nastoupil učeň prvního ročníku a šéf udělal hroznou chybu .Kluk přišel do kuchyně a šéf ho přivedl ke mně a řekl .Tady máš nového učně ,tak se ho ujmi .On si myslel kluci skoro stejně staří ,budou si rozumět a našeho Pepíka jsme už něco naučili ,tak mu to ukáže .

No a já neměl nic lepšího na práci než se předvádět .Kluka jsem honil chudáka tak ,že nevěděl čí je a já se naparoval .Udělej tohle a tohle no takhle ne ,předělej to já se to musel taky naučit a nikdo mně nešetřil a tahle moudra ze mně padala jak na požádání .Byl jsem pěkný hajzlík a bylo to vzápětí právem potrestáno .

Madam Xenos se mimořádně musela vrátit domů ,nějaké vážné problémy s provozem a už nebyly dárečky a velmi pěkné spropitné a já se musel víc otáčet v provozu .No dříve nebo později si museli mého chování všimnout i ti co mě měli hodně rádi a nejednou jsem cítil pomalý odstup ode mně a začali mně také prohánět ,abych si nemyslel, že to beze mně nejde .Velmi brzy jsem měl zjistit ,že to beze mně jde .Poslali mně na praxi do Karlových Varů do mateřského hotelu Grandhotel Moskva – Pupp .Ubytovali mně na ubytovně s pěti dalšími učni ,ale všichni byli už ve třetím a tak jsem uklízel i pokoj a dostával jsem v hojné míře to co jsem dával svému učni .No nastoupil jsem do kuchyně a měl jsem chuť utéct a to hodně rychle .Třicet kuchařů ,pomocných kuchařů ,ficek ,učňů a lidí které jsem tehdy neuměl určit tam běhalo mezi sporáky ,kotly ,smažícími pánvemi a pecemi .Někdo na mně houkl běž pomoct ke knedlíkům .No jo ,ale kam ?Ozvalo se nekoukej a běž do té knedlíkarny ,No tak jsem šel a došel jsem k řezníkům .Jeden se otočil a povídá  „aha ty jsi ten novej ,tak běž prát střeva “ a já šel a trefil jsem do knedlíkárny .Konečně mně našel kuchař ,který mně dostal na starost a odvedl mně zpátky do kuchyně .

On to byl hodně luxusní hotel asi nejvyhlášenější z vyhlášených ,protože později v životě stačilo ukázat výuční list z Puppu a dveře byly dokořán a na jídelním lístku uváděli ,že jídlo připravil kuchař který se vyučil v Puppu .

Ale personál to mezi sebou nazýval „fabrika na žrádlo“.Já vím není to hezký název ,ale venku jsme nedali na svůj podnik dopustit a všade jsme hlásili ,že jsme z Puppu .Ale na druhé straně to byla pravda .Tam bylo pět salonků ,Malá Dvorana ,Velká Dvorana ,Plzeňská restaurace ,Herna ,Francouzská restaurace a Denní bar .Pro všechny se vařilo něco jiného a do toho oblíbené vlaky družby z Inturistu a tak když to vezmu od snídaně do večeře ,tak normální množství bylo tak 1 200 jídel denně .A tady přišla ta pokora .Touha vrátit se domů mezi lidi na které jsem byl zvyklí ,které jsem měl rád a kteří mně strašně scházeli a samozřejmě i domov .No jistě také maminčina péče, kdy jsem měl vždycky vypráno a připraveno .

No hrál jsem si na dospělého ,ale přece jen jsem byl pořád kluk .No byl jsem ve Varech do podzimu a na plesovou sezonu a Vánoce jsem se s POKOROU A ÚCTOU vrátil domů .S úctou ke všem ,kteří v takových obrovských provozech zajistí pro kuchaře vše co potřebují ,nejsou nikde moc vidět a nikdo k nim nemá žádný obdiv .Já ano .Nejen jsem to viděl ,ale i zažil na vlastní kůži a tak jsem se potom celý život k těmto lidem choval s tou úctou jako kuchař i ředitel hotelu .

Samozřejmě můj přístup k učni se výrazně změnil v kamarádský a ti o kterých jsem psal ,že se začali ode mně trochu odvracet se usmívali a říkali tohle jsi nutně potřeboval ,aby jsi byl schopný si vážit toho ,co tu máš .Tak pro  dnešek vše a zítra nashledanou pokud budete chtít .